První otevření knihy Vlčí pouto

(4.11.2014)

 

Tak, jak bylo předesláno – s blížícím se dnem keltského svátku Samain spatřila poprvé světlo a tmu světa kniha nazvaná Vlčí pouto, s podtitulem Pikareskní román o Bohu a jeho smyslu pro humor. Stalo se ve čtvrtek 30. října večer, v Mázhauzu Galerie města Plzně, kde stránky románu jako první slavnostně otevřel můj dlouholetý kamarád, plzeňský herec Jindřich Kout.

Přivítat tuhle knížku v tomhle světě přišlo o dost víc lidí, než jsem čekal – což samosebou bylo potěšující – a potěšující bylo rozhodně i to, jak úplně báječnou atmosféru v galerii svou keltskou muzikou naladila plzeňská kapela Poitín. A protože je keltská duše zatraceně znát nejenom z jejich muziky, ale i z mojí knížky, nemohlo se jí na cestu ke čtenářům připít ničím jiným než keltským pitím – Rosou z irskýho Velkýho Kopce – údajně (když si vypůjčím slova od kamaráda Hafrana) stejně drsnou a syrovou a zároveň jemnou a něžnou, jako je příběh v knize Vlčí pouto.

Román vydalo nakladatelství Beletris v Praze, text graficky uspořádal David Pillow, autorem fotky na obálce je Jiří Lipka a design obálky s pevnou vazbou vytvořil Stanislav Hudský.

Pokud jde o knížku samu, asi bych ji charakterizoval jako humorně nadsazené podobenství o hledání sebe sama ve spleti cest a pravd a lákadel, jaké člověku nabízí současná doba.

V první řadě to ale je pikareskní román – a s tím souvisí příměs prvků fantasy a hororu a hlavně satirický a společensko-kritický podtext, zkrátka principy a paradigmata renesančního pikareskního románu, které jsem přenesl do reálií současnosti.

Čtenář by se tím pádem měl mít trochu na pozoru, měl by mít na zřeteli, že jde o pikareskní román, a vše v něm napsané brát s odstupem a s nadhledem – s vědomím toho, že „vypravěč“ místy lže, místy se chvástá, místy přehání a fantazíruje, ba dokonce si z posluchače, resp. čtenáře místy vyloženě utahuje.

V tomhle případě je tím vypravěčem Wyrňák, šéf party dospívajících kluků, která si po svém, tak trochu za hranou zákona, „operuje“ v dnešních severních Čechách – do chvíle, než za dramatických okolností potká v krušnohorských lesích tajemnou dívku na útěku z domova. Brzy se totiž ukazuje, že se nepotkali jen s ní, ale i s tím, co vyvolala svou podivnou, s magií si pohrávající vzpourou proti odcizenosti světa lidí. Rozjíždí se divoká přízračná jízda, nabitá dobrodružnými zážitky a okouzleným erotickým jiskřením. Jízda směřující za mlžný závoj uhrančivé krušnohorské krajiny…

Jestli si tedy chcete přečíst něco nového, nebo – abych byl přesnější – ne nového, ale méně obvyklého, tak si tuhle knížku pořiďte. Seženete ji, jak se říká, ve všech dobrých knihkupectvích, nebo na internetu, případně je tu ještě možnost napsat si o ni prostě sem, na tenhle web. Určitě nejjednodušší ale bude si ji objednat přímo, prostřednictvím její stránky na webu nakladatelství Beletris, nebo prostřednictvím její facebookové stránky.

 

Mázhaus Galerie města Plzně 30. 10. 2014

 

Jindřich Kout čte ukázku z knihy Vlčí pouto

(vlevo ředitelka galerie Zuzana Morlová, vpravo zástupce nakladatelství Beletris David Pillow)

 

Frontman kapely Poitín, zpěvák a hráč na irský buben bodhrán Jeremy King

 

Atmosféra v zaplněném Mázhauzu byla prostě krásná...

 

Slavnostní okamžik prvního otevření knihy Vlčí pouto

 

O našich společných trampských a literárních počátcích se rozpovídal kamarád Petr "Vokoun" Náhlík

 

Jeremy King a já a Oldřich "Doucha" Netrval naproti tomu v rámci přípitku řešímě žhavou současnost - zejména fakt, že

Angličan, co pije irskou whiskey a hraje irskou muziku, je dalším vyjevením toho, jaký má Bůh smysl pro humor

 

S průběhem večera byl zjevně spokojen i nejmladší účastník akce... Kdoví, co bude

říkat, až si za nějakých dvanáct, třináct let Vlčí pouto sám otevře a začte se do jeho příběhu?

 

Následná autogramiáda se protáhla do pozdních hodin - ještě štěstí, že měl autor možnost se průběžně posilňovat Rosou

z Velkýho Kopce...

foto Soňa Šípková, Jan "Hafran" Frána, Václav Koudele a Jan Kodl

 

 

Co je vlastně pikareskní román?

Španělské slovo picaro znamená něco jako šibal, rošťák, tulák, grázlík – a takový také bývá hlavní hrdina a zároveň zpravidla vypravěč příběhu, pocházející většinou z nižších sociálních vrstev či přímo ze spodiny, nebo z okraje společnosti. Děj tak obvykle má sociálněkritický náboj, četné humorné i satirické prvky a soustřeďuje se výlučně na postavu hlavního hrdiny, na popis jeho zážitků a často jeho cest. Žánr vznikl v renesančním Španělsku jako protipól rytířských románů se zidealizovanými vzory ctností – za první pikareskní román se pokládá dílo neznámého autora z roku 1554 Život Lazarilla z Tormesu, jeho příhody a nehody, kde hrdina drobnými lstmi a podvůdky přežívá v krutém okolním světě a prožívá řadu podivných i fantaskních dobrodružství. Klasikou žánru je román Život rošťáka, který na začátku 17. století napsal Francisco de Quevedo. Příběh zkomponovaný z epizod a vyprávěný v první osobě líčí syrovou skutečnost tehdejší společnosti pohledem fiktivního vypravěče, mazaného tuláka, který se protlouká, jak umí. Z pikareskních kořenů vyrůstáDůmyslný rytíř don Quijote de la Mancha od Miguela Cervantese a přinejmenším pikareskní prvky má i Baron Prášil (alias svobodný pán z Münchhausenu) německého preromantického spisovatele Gottfrieda Augusta Bürgera (čili Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila, jak je vypravuje při víně v kruhu přátel) z roku 1786, nebo v současnosti román Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (2009), romány jako Malý velký muž, nebo Forrest Gump. A k téhle sortě příběhů se (snad aspoň trochu právem) hlásí i román Vlčí pouto.

Ve všech těch výše uvedených případech jde o realitu zkreslenou (či zřetelněji vykreslenou?) subjektivním pohledem vypravěče, jeho imaginací, fantazií a myšlenkovým obzorem. Má smysl je lustrovat, nakolik odpovídají skutečnosti? Žil vůbec ve skutečnosti král Artuš? Robin Hood? Reálně vzato, nejspíš nežili, anebo neprožili příběhy, co o nich lidi vypráví – a vypráví si o nich stovky let – nejspíš proto, že v těch příbězích bude něco, kvůli čemu lidi cítí potřebu vyprávět. Člověk je prostě kreativní živočišný druh, který si velice rád vypráví příběhy – což je na něm jedna z věcí vůbec nejkrásnějších.

Obecně vzato – sečteno a podtrženo – kdo nemá dar nebýt popouzen tím, že Baron Prášil ve svých vyprávěních létá na dělové kouli a dokáže sám sebe vytáhnout za vlasy ven z močálu, ten by se pikareskním románům měl vyhnout obloukem…

 

 

 

Wyrňák  bude vyprávět o kouzlu smečky

(28.9.2014)

 

Až měsíc říjen ukrojí prvních pár plátků z úplňku, přivandruje na pulty knihkupectví má nejnovější knížka – Vlčí pouto – s podtitulem Pikareskní román o Bohu a jeho smyslu pro humor.

Je to příběh party dospívajících kluků, která si po svém, tak trochu za hranou zákona „operuje“ v dnešních severních Čechách – do chvíle, než za dramatických okolností potká v krušnohorských lesích tajemnou dívku na útěku z domova. Brzy se totiž ukazuje, že se nepotkali jen s ní, ale i s tím, co vyvolala svou podivnou, s magií si pohrávající vzpourou proti odcizenosti světa lidí. Houstne podzimní mlha a po okolních lesích, na horských planinách a v povrchových dolech se začínají objevovat žoldnéři z dob třicetileté války. Rozjíždí se divoká přízračná jízda, nabitá dobrodružnými zážitky a okouzleným erotickým jiskřením. Jízda směřující za mlžný závoj uhrančivé krušnohorské krajiny…

Stylem vyprávění a osobami hlavních postav tenhle román navazuje na povídky z mých předešlých knížek, ale chronologicky je vlastně předchází, takže čtenář, který si aspoň trochu oblíbil historky a krkolomné akce Wyrňáka, Kyborga a spol., tu bude mít možnost se mimo jiné dočíst i něco o tom, jak se tahle partička poskládávala dohromady.

Román vyjde v nakladatelství Beletris v Praze, v pevné vazbě, v nákladu 1 000 výtisků a stát by měl cca 240 Kč. Autorem fotky na obálce je Jiří „Carmen“ Lipka.

 

 

Kupte si