Vodáci na kolečkách

 

– deset let prozářených kamarádstvím

(19.5.2013)

 

S řekou Berounkou se potkal aspoň jednou v životě snad každý český vodák. A díky pomoci svých kamarádů se už deset let potkávají s řekou Berounkou i vodáci trochu zvláštního druhu. Vodáci, kterým nebylo dopřáno, aby po řece pádlovali vlastními silami, protože je život různým, více či méně potměšilým způsobem usadil na invalidní vozík a přinutil je čelit různým, více či méně nepříjemným omezením. Že ale ani zdaleka není nutné se takovými omezeními nechávat omezovat, to dokazuje rok co rok svou květnovou plavbou svérázná, zdánlivě nesourodá parta, složená z vodáků „normálně“ chodících a vodáků nechodících, včetně kvadruplegiků a lidí postižených svalovou dystrofií.

Tohle krásně prapodivné společenství prvně odrazilo svoje lodě od břehu Staré řeky Berounky v květnu roku 2004, a to na základě rozhodnutí jedné plzeňské vodácké party (jejíž duší tehdy byli a pořád jsou Alena a Oldřich Netrvalovi), že zpestří vozíčkářům květnový rekondiční pobyt v domě Exodus v Třemošné na Plzeňsku společnou plavbou po Berounce od Dolanského mostu do Nadryb. Ten, kdo u toho nebyl, si sotva umí představit úskalí, na jaká tohle rozhodnutí zvlášť v tom přelomovém prvním roce naráželo. I věci na pohled banální a samozřejmé (počínaje přesednutím z invalidních vozíků do lodí, přes otázky, jak vše zajistit pro případ, kdyby na vodě došlo k nepředvídané události, nehodě atd., a konče „vyloďováním“ na břeh, zpátky na vozíky) se hlavně u vodáků s kvadruplegií ukazovaly být oříškem, který je třeba operativně rozlouskávat – a to vesměs čirou improvizací.

Krásně na ty chvíle vzpomíná Jana Vágnerová, členka Asociace muskulárních dystrofiků v ČR a účastnice první plavby: „Nejprve jsme byli obeznámeni s tím, co nás, kteří budeme odvážní, čeká. U řeky byly připraveny tři rafty, a co se nám vozíčkářům zdálo nemožné, bylo pro naše lodivody hrou. Dříve než nás nalodili do raftů, měli za sebou údajně tvrdý výcvik.“

Pro vysvětlení – výcvik probíhal tak, že se vodáci navzájem nakládali do lodí, přičemž nakládaný co nejdůsledněji „nepoužíval“ svaly, aby se vše blížilo tomu, jak bude situace vypadat v hodině H.

Samotnou první plavbu pak Jana popisuje takhle: „Po výborném guláši uvařeném na ohni a přednášce o tom, jak je plavba na raftu bezpečná, přišlo nalodění. Na dobrodružnou plavbu jsme dostali krásná modrá trička se znakem vozíčkáře s pádlem. Z bezpečnostních důvodů nám navlékli plovací vesty a slušivé přilby. Takto vybaveni jsme za krásného počasí s pomocí naší posádky a s třikrát opakovaným pokřikem „Ahoj“ vypluli směr obec Nadryby. Příroda kolem Berounky byla nádherně zelená a v lukách svítily koberce pampelišek. Byli jsme tak zabráni pozorováním přírody a zábavou na lodi, že mi dodnes není jasné, jakým způsobem jsme se najednou uprostřed řeky ocitli na mělčině. Z pohledu našeho kapitána to prý bylo v plánu. Kdo ví? Dopluli jsme trošku navlhlí do cíle, kde už na nás čekala auta a naše druhé nohy, vozíky. Při vylodění žádný problém. Naši ochotní, silní a usměvaví pomocníci nás jako v bavlnce i s raftem vynesli z řeky na břeh. Než jsme se nadáli, jejich silné paže nás uvelebily na vozíky. Tak jsme spluli po krásné řece Berounce a v přistavených autech bez obtíží a plni nezapomenutelných zážitků jsme za náhlého, hustého deště dojeli zpět do základny v Dolanech.“

Pocity těch, kdo tenkrát byli při tom, vystihla asi nejlíp dnes už nežijící kamarádka-vozíčkářka Stáňa Rédlová, na kterou ale nikdo z téhle party určitě nezapomněl a nezapomene: „Člověk někdy touží zažít to, na co z nějakého důvodu nemá, na co se mu nedostává sil. Ovšem když se ocitne v náruči človíčků s duší a srdcem odhodlaným překonat nepřekonatelné, stává se z vytouženého snu skutečnost. Když se přede mnou uprostřed zříceniny hradu Krašov rozprostřelo překrásné přírodní panorama s vinoucí se řekou Berounkou, zvlhly mi oči dojetím. Naplno jsem si uvědomila, jak vzácným darem jsem byla právě obdarována. Spatřit to, co je pro vozíčkáře za běžných okolností nespatřitelné…“

Chybějící zkušenosti od začátku vyvažovala chuť pomáhat – pádlovat za ty, kdo pádlovat nemůžou – jinak řečeno úplně obyčejná, prostá lidskost. Chodící i nechodící se ocitli (doslova) na jedné lodi. Přesněji na lodích – raftech a nafukovacích kánoích, které pro tuhle akci rok co rok poskytuje zdarma plzeňská půjčovna lodí H2O Sport Pavel Sikyta. Přístavem, odkud se vyplouvá a kam se účastníci posléze vracejí (zatím pokaždé v plném počtu), je díky Františkovi Bockovi už sedm let jeho vodácké tábořiště Na Závrtku u Dolanského mostu, dopravní zázemí (a nejen to) už léta zajišťuje firma Mezado Jan Pešek, neodmyslitelné je kuchařské a kormidelnické umění Karla Kindla a jeho kamarádů z Nového Strašecí atd. atd. Mluvit o nich jako o sponzorech není na místě, protože ze sponzorů se už dávno stali kamarádi, kteří se všeho dění osobně účastní a fyzicky přikládají ruku k dílu (a zpravidla i k pádlům).

Akce Dolany se v letošním roce, v sobotu 18. května konala už podesáté – a každým rokem se rozrůstá – přibývají noví a noví lidé (a samozřejmě, bohužel, ubývají ti, co boj se svalovou dystrofií už prohráli a dívají se na lodě na Berounce z vodáckého nebe). Přičemž je nejpodstatnější, že je čím dál míň podstatné, kdo z těch nových je sponzor, kdo postižený a kdo prostě (prostě?) kamarád…

článek Miroslava Valiny zveřejněný v časopisu Vozka č. 2 / 2013

 

 

Kupte si