Roboti nemají ocas /Robots Have No Tails

(14.8.2010)
Kuttner, Henry
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Miroslav Valina
Obálka: Tomasz Jedruszek
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 256
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
 

Recenze:

Napsal: Boris Hokr (6.8.2010)

Rok se s rokem sešel a v Mistrovských dílech máme další sbírku pana Kuttnera. Jenže tentokrát se nejedná o hrdinskou fantasy s příchutí lovecraftovského hororu, ale o scifi kořeněnou nadhledem a humorem. Co zůstalo, je kvalita a nenapodobitelná příchuť klasického pulpového čtení.

Roboti nemají ocas obsahují pět povídek, které spojuje postava excentrického vynálezce Gallowaye Galleghera. Postup jeho práce je jednoduchý – zpít se do němoty a uvolnit cestu vlastnímu podvědomí. Výsledek je vždy úžasný a řešící všechny problémy, kterým Galloway či jeho zákazníci čelí. S jediným nedostatkem – za střízliva si vědec nepamatuje, co udělal a proč.

Okolo této základní premisy vystavěl Henry Kuttner své příběhy plné humoru, slovních hříček a přestřelek. Do těch se zapojuje nejen Galloway sám, ale i jeho dědeček z Maine, taktéž věčně lačný lihovin, jednotliví zákazníci, policisté, s nimiž se Kuttnerův hrdina potýká víc než často, a především pak robot Joe – sebestředný, arogantní, superinteligentní, disponující schopnostmi lidem nedostupnými... prostě dokonalý otvírák pivních plechovek (ano, to je jeho původní účel).

Na takové podružnosti, jako je psychologie, hlubší pozadí světa budoucnosti (snad s výjimkou právní džungle, kterou si nejvíce vychutná autor v závěrečné povídce Ex machina) a něco, co by byť sebeméně připomínalo logickou výstavbu děje, na to nebyl během psaní čas. A po pravdě řečeno, jen by to obtěžovalo.

Kuttner prostě nastřelí základní situaci a pak kolem ní intuitivně krouží, dokud ji celou nevytěží, aby pak povídku co nejrychleji ukončil. Vysvětlení jsou tedy někdy poněkud vachrlatá a technické explikace sledovat jest zbytečné, ale za tu jízdu před tím odpustíte autorovi ledascos.

První povídka přitom nic takového nenaznačuje. Jenže ta také z celého cyklu výrazně vybočuje. Galloway v ní je pouze vedlejší postavou. Pozornost se soustředí na jeho nemorálního známého snažícího se využít jeden podivuhodný vynález pro vlastní účely – což se mu nakonec stane osudným. Časová schránka je spíše na pointě založená bajka o potrestání jednoho drobného padoucha, ke které opilý Galloway dodá jen nutný komentář. Nejedná se přitom o špatné čtení, jen prostě nemá drajv. Což však hned druhá povídka (Svět patří mně) víc než vynahradí. I ona sice disponuje motivem zločince snažícího se o zneužití vynálezu, ale tentokrát již je v jejím středu konflikt mezi ním a samotným Gallowayem. Především se však teď lépe pracuje s úředním šimlem (v první povídce pouze pár poznámek o komplikovaném právním systému, zde přímo dějotvorný prvek) a objevují se tvorečci Lyblové, přesvědčení, že jim patří svět. Respektive: bude patřit, hned co jej ovládnou.

Jestliže první povídka byla oťukáním postavy a druhá pochopením jejího potenciálu, zbylé tři jsou prostě labužnickým vychutnáním toho, co se dá kolem v podstatě stále stejné zápletky a hrstky motivů (vynález, o němž se neví, k čemu slouží, právní a časová hrozba atd.) vykouzlit a záleží jen na konkrétním okamžiku, který příběh budete považovat za nejlepší.

Povýšenec poprvé přivádí na scénu robota Joea a takřka bradburyovské téma nostalgie po starých kinech.Gallegher plus si zase v největší míře pohrává s tím, že Galloway si nemůže vzpomenout, co po něm kdo vlastně chtěl (tentokrát čelí hned třem zákazníkům) a Ex machina nabízí nejvtipnější pasáže cyklu věnované soudnictví a právu.

V součtu je pak celý cyklus i dnes živým (a živelným) gejzírem humoru, za který by mnozí současní humoristé zaprodali vlastní duši (a pár cizích nádavkem). Jejich vtip je možná poplatný době svého vzniku, především tehdy populárním konverzačním komediím, ale co? Tento typ humoru – na rozdíl od představ o světě budoucnosti – dodnes nezastaral (ostatně i současný Hollywood se k tomuto modelu dodnes občas vrací).

Kladem knihy je i dvojice doprovodných textů, které nabízejí nejen hrst vzpomínek na Kuttnera, ale především opravdu fundované zamyšlení nad jeho literárním hrdinou. Ne nadarmo je autorkou předmluvy Kuttnerova manželka.

Roboti nemají ocas je tak další kniha, která potvrzuje, že pulpové období fantastiky skrývá ještě celou řadu pokladů, kterých se snad i dočkáme. Sám Kuttner by mohl naplnit ještě několik povedených výborů napříč žánry. Bohužel se tato fantastická archeologie u nás moc nevyplácí. Což je s výhledem na časté stesky k tématu neúnosnosti nekonečných ság a úmornosti veledlouhých románů poměrně paradoxní – protože kdo z dnešních autorů dokáže tak lehce vyseknout příběh, který napne i pobaví na tak malém a sevřeném prostoru?

Snad se tedy Galloway přičiní o prolomení nezájmu o klasiky fantastiky a dočkáme se dalších podobných knih. Obě řady Mistrovských děl jsou k tomu přitom jako stvořené a málokdo může garantovat zodpovědný výběr z přehršle zaprášených příběhů víc než právě Laser-books. Osud podobných projektů je však na čtenářích. Doufejme, že jejich soud bude příznivý.

VERDIKT:

Roboti nemají ocas jsou i přes své stáří nejvtipnější letos vydanou knihou. Jednotlivé povídky sice staví na podobných motivech, ale rozhodně nenudí a nevzbuzují pocit opakování se. Pokud nějaký pocit po jejich přečtení převládá, je to tento: škoda, že Kuttner nenapsal o Gallowayovi víc – a kde by se, sakra, dal podniknout podobný tah, jakým si hrdina prošel v povídce Gallegher plus...

Převzato z: fantasyplanet.cz

 

Ukázka:

         Rozpoutalo se všeobecné dohadování, zda myslící roboti skutečně jsou rozumné bytosti. Gallegher přes veškerou snahu ztrácel přehled. Smysl rozpravy mu unikal. Nic mu nebylo jasné až do chvíle, kdy z labyrintu kontradikcí vzešlo předběžné rozhodnutí, že Joe je rozumná bytost. Státní návladní se tímhle závěrem debaty zdál být nesmírně potěšen.

            „Vaše ctihodnosti,“ oznámil, „máme informaci, že pan Galloway Gallegher před dvěma dny, v pozdních večerních hodinách, deaktivoval robota, který je tu s námi v soudní síni. Je to pravda, pane Galleghere?“

         Mackenzieho ruka v posledním zlomku vteřiny zadržela Galleghera na sedadle. Ve stejném zlomku vteřiny vstal jeden z obhájců, aby na otázku odpověděl místo něj.

            „K podobným dotazům se v této fázi soudního jednání nebudeme vyjadřovat,“ řekl. „Nicméně, pokud by dotaz byl vznesen v hypotetické rovině, jsme připraveni odpovědět.“

            Otázka tedy byla položena hypoteticky.

            „Pak by hypotetická odpověď zněla ano, pane státní návladní. U robotů daného typu lze v podstatě kdykoli provést aktivaci, nebo deaktivaci.“

            „A je technicky možné, aby se robot vypnul sám?“

            „Ano.“

          „Nicméně se tak nedělo, že? Pan Gallegher před dvěma dny tohoto robota svévolně deaktivoval v době, kdy u něj v laboratoři pobýval pan Jonas Harding, je to pravda?“

            „Hypoteticky s tím lze souhlasit. Mohlo dojít k dočasné deaktivaci.“

            „V tom případě,“ řekl státní návladní, „žádáme o možnost vyslechnout robota, který byl právě prohlášen za rozumnou bytost.“

            „To rozhodnutí bylo předběžné,“ namítl okamžitě obhájce.

            „Nicméně bylo přijato. Vaše ctihodnosti–“

            „Dobrá, souhlasím.“ Soudce ještě stále neodtrhl zkoumavý pohled od Joea. „Smíte klást otázky.“

            „Hm… hm…“ Státní návladní tváří v tvář robotovi zaváhal.

            „Oslovujte mě Joe,“ vybídl ho Joe.

            „Děkuji. Tedy… je to pravda? Je pravda, že vás pan Gallegher deaktivoval – a to ve zmíněném čase a na zmíněném místě?“

            „Ano.“

         „Pak tedy,“ oznámil státní návladní triumfálně, „chci proti panu Gallegherovi vznést obžalobu pro napadení a omezování osobní svobody. Vzhledem k tomu, že tento robot byl právě předběžně prohlášen za rozumnou bytost, je contra bonos mores jakákoli aktivita, jež mu způsobuje byť jen dočasnou imobilitu nebo dokonce ztrátu vědomí, a lze ji klasifikovat v jistém smyslu i jako ublížení na zdraví.“

            Mackenzieho právníci zareagovali pobouřeným naježením. Gallegher vyhrkl: „Co to, sakra, má znamenat?“

         Obhájce šeptal: „Takhle vás dostanou na lavici obžalovaných a toho robota předvolají jako svědka.“ Prudce vstal. „Vaše ctihodnosti, naše výpověď reagovala na čistě hypotetické otázky.“

            Státní návladní řekl: „Ale výpověď toho robota byla reakcí na otázky nehypotetické.“

            „Ten robot ovšem nebyl pod přísahou.“

           „To se dá snadno napravit,“ odpověděl obhájci státní návladní – a Gallegher už cítil, jak poslední jiskřička naděje začíná uhasínat. Usilovně přemýšlel, zatímco věci v soudní síni postupovaly dál.

            „Přísaháte, že budete mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, k čemuž vám dopomáhej Bůh?“

            Gallegher vstal. „Námitka, vaše ctihodnosti.“

            „Námitka? Proti čemu?“

            „Proti platnosti přísahy v tomto znění.“

            Mackenzie vydechl: „Ha-ha!“

          Soudce svraštil obočí. „Můžete nám to, prosím, pane Galleghere, nějak ozřejmit? Proč by soud podle vás nemohl pod přísahu v tomto znění vzít robota?“

            „Protože přísaha v tomto znění se vztahuje pouze na lidské bytosti.“

            „Z jakého důvodu?“

         „Předpokládá existenci nesmrtelné duše. Přinejmenším v sobě zahrnuje prvek theizmu, jakožto víry v osobního a zjeveného Boha. Může podobná přísaha být závazná pro robota?“

            Soudce se hloubavě zadíval na Joea. „Skutečně, na tom něco bude, ovšem… hm… Joe, věříte v osobního a zjeveného Boha?“

            „Pochopitelně.“

            Státní návladní se rozzářil: „Tak můžeme pokračovat.“

…z povídky Ex machina

 

Kupte si