Chvála bláznovství

 

(20.6.2010)

 

Sedmý ročník, letos dokonce nadnárodního putování, pořádaného Asociací muskulárních dystrofiků v ČR, zahájilo nanejvýš neortodoxní masové cvičení, při kterém na ploše – ne strahovského stadiónu, ale vodáckého tábořiště Na Závrtku vystoupilo po mnohatýdenních přípravách šestadvacet cvičenců – nikoli však Československé spartakiády, nýbrž Dolanské countrypiády (podobnost je čistě záměrná), s hudebním doprovodem kapely Vandr Boys. Kostýmy, ani choreografii tohoto vystoupení nelze slovy popsat. Něco málo je snad možné vytušit z následujících snímků:

Po countrypiádě následovala tradiční plavba na vlnách laskavé řeky Berounky a poté – opět na Závrtku – hudební podvečer, kterému jednoznačně dominoval vynikající muzikant Milan Karpíšek. Atmosféra byla báječně uvolněná, tak moc, až se hudební podvečer jaksi protáhnul, téměř do ranního odjezdu na první zahraniční misi v dějinách Putování. Jelo se do Bavorska, s jasným cílem – dobýt místní, bezmála jedenáct set metrů vysoký kopec Hohenbogen a opuštěnou mohutnou věž, kdysi užívanou armádami NATO k pozorování území někdejšího Československa. Věž, která teď na vrcholu kopce zůstala jako němá, betonová vzpomínka z dob studené války.

Sípající, čoudící, nepředstavitelně páchnoucí stařičká Karosa, následovaná dvěma mikrobusy, statečně vyšplhala před nevěřícnými, užaslými zraky domorodých Bavorů úzkou, prudce stoupající vojenskou silnicí bez svodidel opravdu až do cíle. Těžko říct, jestli v Bavorsku někdy někde promítali film Trhala fialky dynamitem – jestli jo, místní obyvatelé museli mít pocit, že ten film obživnul přímo jim před očima…

Kdyby na kolečkových křeslech byly výškoměry, tak by ten z mého kolečkového křesla na Hohenbogenu ukazoval svůj dosavadní rekord, co se nadmořské výšky týká. A to samotná betonová věž byla teprve před námi.

Dostat se na vozíku do horních pater věže není problém, jezdí tam pořád ještě funkční výtah, problém je dostat se k výtahu. Nesloužil totiž vozíčkářům, ale vojákům a jde se k němu bunkroidním prostorem v úpatí věže, které mělo odolat i jadernému výbuchu. Sympaticky hororové prostředí vlhkých, studených betonových chodeb, kam sluneční světlo nemá šanci proniknout. Přítmí s nažloutlým svitem žárovek, kabely a potrubí na betonových stropech a betonových stěnách, kaluže vody na betonových podlahách. Beton – a spousta úzkých, příkrých, perforovaných kovových schodů. Ty vedou, mimo jiné, taky ze vstupní chodby směrem dolů, k onomu výtahu. Proč o těch schodech píšu? Když se mi po nich, po ďábelsky strmé rampě ze smrkových prken, co nám narychlo opatřil náš bavorský průvodce Michael, podařilo sklouzat – o sjíždění nemohla být řeč – a cesta do výtahu, a tedy do věže, a tedy k pohádkovému výhledu hluboko do české kotliny byla volná – napadlo mě, že teoreticky, podle zákonů mechaniky, je vlastně, dá se říct, vyloučené, abysme po téhle rampě cestou zpátky vyjeli nahoru. A jeden z těch, kdo mě cestou dolů zuby nehty přibrzďovali (snad Karlos, nebo Jeník – v Třemošné u baru, při závěrečném vyhodnocování akce se o autorství ucházel větší počet různých týpků), na to odpověděl suchou, fakt nezapomenutelnou hláškou: „Míro, já vím, že máš dva doktoráty, ale teď – prosímtě – nepřemejšlej.“

Nevím, fyzika asi vážně nepřipouští možnost lidskou silou vytlačit po šikmé ploše se sklonem 60 stupňů břemeno vážící čtvrt tuny (to jest člověka na elektrickém invalidním vozíku). Vím ale jedno – že jsem na těch schodech při zpáteční cestě ani chvilku nepřestal věřit, že žádná z rukou, co nás táhly a tlačily nahoru, prostě nepovolí – protože jsou to ruce kamarádů.

 

Kupte si