Kniha mého srdce

 

(18.6.2009)

 

Vladimír Šťovíček se mě ve svém dopoledním Koktejlu Českého rozhlasu Plzeň zeptal na něco, na co se vlastně ani odpovědět nedá – a pokud ano, tak hodně těžce a hodně složitě. Aspoň pro mě je hodně těžké a hodně složité odpovědět na otázku, jaká kniha z těch, co jsem četl, je má nejoblíbenější. Protože knížek, které mám rád, je spousta. Ale vybrat z nich jednu, jedinou, tu úplně nej…

Nejoblíbenější – jako první námitka mě napadlo kdy – v jakém věku? Když mi byly čtyři, nejradši jsem „četl“ obrázkovou knížku Polštářová válka. Tehdy by určitě knihou mého srdce byla ona. Pak jsem se začal učit číst a slabikoval jsem siFerdu Mravence a Neználka a měl jsem rázem dvě další nejoblíbenější knihy. A někdy v sedmi, osmi letech jsem objevil svět Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky a v mém srdci se svrchované vlády ujaly knížky Jaroslava Foglara, které – proč si to nepřiznat – od začátku sedmdesátých let dostaly navíc onu pro každého kluka tak krásně šimravou chuť zakázaného ovoce – stejně jako dnes už pozapomenutý, ale mému srdci pořád blízký seriál Marko Čermáka Psáno na březové kůře, zveřejňovaný v Junácích z konce šedesátých let.

V sedmdesátých letech jsem vyrůstal – a samosebou jsem měl rád verneovky (a mám je rád dodnes). Verneovky a mayovky a Barona Prášila, Sherlocka Holmese a Dumasovy Tři mušketýry a Robina Hooda. A klidně se mi smějte, měl jsem a mám rád i Babičku a Divou Báru od Boženy Němcové.

V sedmdesátých letech jsem se taky začal potloukat po lesích a (dá-li se to tak říct) jezdit na svoje první vandry. Ven mě lákala a vábila hromada věcí – a mezi nimi knížky Ernesta Thompsona Setona, Farleyho Mowata a hlavně a především Jacka Londona. Kdyby podobnou anketu, jako je Kniha mého srdce, někdo vyhlásil, když mi bylo čtrnáct, asi bych neváhal a odpověděl bych Volání divočiny. Tu knížku pořád miluju, pořád znám zpaměti úvodní motto povídky Láska k životu – vlastně se z něj stalo něco jako moje životní krédo:

 

            Tak tohle nakonec ze všeho zbude.

            Žili a kostky vrhali.

            Až potud hra výhrou bude,

            ač zlato z kostek zmrhali.

 

Když mi bylo čtrnáct, asi bych neváhal, zato teď jsem váhal hodně – už proto, že jsem za těch třicet dalších let potkal desítky dalších knížek, které jsem si zamiloval. Cestu do mého srdce našel Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha,Cyrano z BergeracuFaust a Béowulf a hrdinové (a hrdinky) Boccacciova Dekameronu. A zvěrolékař Jamese Herriota a Saturnin a Josef Švejk. A mám rád fantasy a science fiction (koneckonců ji překládám). Knížky Poula Andersona, J.R.R.Tolkiena, Terryho Pratchetta, Isaaca Asimova, Douglase Adamse, bratří Strugackých, Ondřeje Neffa. Tohle všechno jsou vlastně knihy mého srdce a jsou v něm pořád, bez ohledu na to, před kolika lety jsem je četl, čtu a kolikrát se k jejich čtení ještě ve svém životě vrátím.

Už zhruba od půlky oněch sedmdesátých let se ale mezi všemi těmi knížkami vine jedno jméno, na které jsem si vzpomněl, když mě Vladimír Šťovíček den před vysílám požádal, ať si sebou do studia vezmu svoji nejoblíbenější knihu – že si u příležitosti ankety Kniha mého srdce budeme povídat mimo jiné i o ní. Váhal jsem, váhal, ale to jméno se vynořilo hned mezi prvními. Jméno pana spisovatele Karla Čapka.

Vzal jsem si do plzeňského rozhlasu jeho povídky. Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy. Takže jsme poté, co ve studiu přišla řeč na „Knihu mého srdce“, mluvili o Čapkovi. O větě, kterou kdesi napsal, nebo vyslovil:

 

            „Když člověk narazí na záhadu, začíná přemýšlet.“

 

Mluvili jsme o Čapkově poetice, filozofii, mistrné češtině, schopnosti vystihnout různé typy postav a prostředí, o jeho detektivkách, pro něž je podle mého nejvíc charakteristické, že detektiv i zločinec jsou v první řadě lidmi (případy dr. Mejzlíka), o tajemných příbězích s humornou nadsázkou (RekordUkradený spis 131/7 odd. C), o povídkách s existenciálně filozofickým podtextem – a přes ně jsem se dostal k povídce Poslední soud, o které jsem vypustil něco v tom smyslu, že bych řekl, že Čapka hodně vystihuje – a vzápětí jsem ke svému údivu a úleku byl (v živém vysílání) vybídnut, jestli bych kousek té povídky mohl přečíst. A já měl tolik úcty vůči panu Čapkovi, nebo jsem vůči němu měl tak málo pokory, že jsem tu povídku (v živém vysílání) nalistoval a svým neumělým, neškoleným hlasem z ní ten úryvek přečetl.

Poslední soud je povídka, kde po své smrti před posledním soudem stojí mnohonásobný vrah Ferdinand Kugler – zaskočený tím, že Bůh tu vystupuje pouze jako svědek – a v úryvku, který jsem si dovolil číst, se mu od Boha dostává vysvětlení:

 

            „Soud se odebere k poradě,“ prohlásil předseda a tři radové se vzdálili. Bůh i Kugler zůstali v soudní síni.

            „Kdo to jsou?“ ptal se Kugler ukazuje hlavou za odcházejícími.

            „Lidé jako ty,“ řekl Bůh. „Byli na světě soudci, a tož soudí i tady.“

            Kugler si hryzl prsty. „Myslil jsem… totiž, nestaral jsem se o to, ale… čekal bych, že budete soudit vy, jakožto… jakožto…“

            „Jakožto Bůh,“ dokončil veliký stařec. „Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. To přece nejde. Že nevíš, Kuglere, kdo tě tenkrát udal?“

            „Nevím,“ řekl Kugler překvapen.

            „Lucka, sklepnice. Udala tě ze žárlivosti.“

            „Promiňte,“ osmělil se Kugler, „ale vy jste zapomněl říci, že jsem zastřelil v Chicagu toho ničemu Teddyho.“

            „Ale kdepak,“ namítl Bůh, „ten se z toho vylízal a je živ doposud. Já vím, že je udavač, ale on je, člověče, jinak dobrák a hrozně má rád děti. Jen si nemysli, že někdo je tak docela ničema.“

            „Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se Kugler zamyšleně.

            „Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit. Jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech, ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere…“

 

Bůh nás nesoudí, Bůh se na nás dívá – z toho člověka až zamrazí, když tyhle řádky čte. Nejenom proto, ale i proto jsem nakonec za knihu svého srdce zvolil Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy. Protože se v nich s jeho typickou geniální samozřejmostí soustřeďuje všechno to, co mám rád a co jsem asi vždycky hledal ve všech těch knížkách, o kterých jsem se tu právě zmínil.

 

 

Kupte si